San diego, USS Midway, Mexico, Joshua tree

19.4.

San Diego

Po tom, co jsme dospali na parkovišti a ke snídani uvařili těstoviny, jsme vyrazili na USS Midway v San Diegu. Je to letadlová loď, která už je ve výslužbě a slouží jako muzeum. Byla nasazená ve válce ve Vietnamu a naposledy bojovala ve válce v Perském zálivu. Opět jsme zaparkovali na parkovišti přímo u Midway asi za 10 USD. Vstupné pro jednoho dospělého 19 USD. Na lodi jsme dostali sluchátka s přehrávačem a plánek lodi, kde byly číslama vyznačená jednotlivá zastavení. Po těch jsme šli a u každého jsme si pustili krátké povídání. Loď jsme prošli úplně celou, od podpalubí, kde byly kuchyně, jídelny, ubykace, prádelny, noclehárny, nemocniční oddělení, soukromé kajuty, motory, přípravné místnosti a hangáry (a mnohem víc), přes palubu až na můstek, kde si každý mohl stoupnout i za kormidlo. Na palubě (i v podpalubí) bylo k vidění hodně letadel (a vrtulníků). I těch, které na Midway přímo nesloužily. Například Tomcat a Hornet. Takže ti, co by je chtěli vidět, a nechtějí kvůli tomu speciálně do nějakého muzea, tak zde mají možnost.

Na lodi jsme byli zhruba od 10 do 16, prošli jsme všechno, ale aby si to člověk opravdu vychutnal a přečetl všechny popisky, musel by tam strávit aspoň tři dny. Každopádně to byl parádní zážitek a jako muž toho rozhodně nelituji. Dokonce jsme viděli z přístavu vyplouvat jinou letadlovou loď, která byla ještě ve službě a naprosti přes záliv stály dvě zakotvené. Člověk o tom celý život jen čte nebo slyší ve zprávách a pak když to vidí na vlastní oči tak je to paráda. Tedy pokud ho to zajímá.

Mexico

Po letadlové lodi jsme vyrazili do Mexica. Parkoviště, jak jinak - už jsme vzdali hledání free parkovišť - zase nejbližší možné za 10 USD. Poslední výjezd z dálnice před Mexickou hranicí. Dali jsme si hodně záležet, aby jsme ho neminuli. Po zaparkování jsme přešli po mostě dálnici a ocitli se přímo před hranicí. Chodníkem pro pěší jsme vstoupili do Mexica do Tijuany. Nikdo nás nekontroloval, nikdo nechtěl vidět ani pas.

Ocitli jsme se v naprosto jiném světě. Připadalo mi to tam jak v cigánově a taky jsme se tak cítili. Na každém rohu a v podstatě každý druhý krám byla lékárna. Přešli jsme opět most přes dálnici a dostali se na hlavním náměstí. Kousek odtam jsme se zašli podívat na Tijuanský oblouk a pak jsme se ponořili ještě hlouběji do města. Tam to začalo vypadat jako v normálním městě, ale pocit jsem měl ještě horší. Bylo už dost pozdě, když jsme se otočili, a protože jsme tam nechtěli zůstat až do tmy, k hranici jsme to měli nějaké 4 km, tak jsme naskočili na autobus. Jel tím správným směrem, zastavil jen tak u křižovatky a vypadalo to jako že spíš dává přednost než že by tam měl zastávku. Když řidič viděl, že jsme nerozhodní, jestli tam na tom místě jako můžem nastoupit, začal vzrušeně gestikulovat a křičet "downtown, downtown," tak jsme nastoupili, dali mu dva dolary, on nám vrátil pět, a jeli jsme. Později jsem zjistil, že to byly mexické dolary co nám vrátil, takže jsme je v USA neudali a máme je doma jako památku.

Od konečné autobusu, kde nás řidič vyklopil, jsme pak chvátali ještě asi kilometr k hranici. Cesta přes hranici zpět byla mnohem zdlouhavější. Už při příchodu všude kolem byli ozbrojení vojáci. Stáli jsme ve frontě asi půl hodiny. K několika přepážkám postupně přistupovali po jednom lidi a každý tam trávil pěkných pár minut. Z vyprávění jiných cestovatelů jsem se děsil toho, co všechno nás tam může potkat. Těsně před náma celník přepážku zavřel a týpka si někam odvedl. Polil mě pot. Ale když jsme přišli na řadu, bylo to v pohodě. Celník se sice hodně vyptával, co jsme dělali v Mexicu, jak dlouho jsme tam byli a pečlivě prohlížel pasy, ale jinak žádné problémy. Když jsme se kolem osmé večer vráli na americkou stranu, cítil jsem se jako doma - v bezpečí.

Přejeli jsme pár kilometrů a zaparkovali na parkovišti na konci jedné slepé ulice s pěknými domečky, aby jsme tam přespali v autě. Ve dvě hodiny ráno klepání na okýnko, světla ze všech stran, auto obestoupené jako v nějakém americkém thrilleru... ugh... tak jsem stáhl okýnko a dal se s panem policajtem do řeči. Ptal se, co tam děláme, odkud a kam jedem. Tak jsem mu řekl, že jsme byli v Mexicu a máme namířeno do Joshua tree a že už jsem byl unavený, tak jsme tam prostě zakempili na noc. Chvíli jsme si tak povídali, pak chtěl vidět pasy a nakonec z něj vypadlo, že je zavolali lidi z domků, tak že to jen přijeli zkontrolovat. Popřál nám dobrou noc, nasedli do aut a odjeli. Tři policejní auta. Tak asi tak nějak ke spaní v USA v autě. Od té doby, když jsme spali v autě, jsem se nabál policajtů, ale američanů.

Za den ujeto 68 km

 

20.4.

Joshua tree

Ráno jsme vyrazili do Joshua tree. Dlouhá cesta před námi. Kousek před cílem je směrem na sever westernové městečko Pioneertown (N 34° 09.411, W 116° 29.871), o kterém jsme si přečli v průvodni. Bylo postaveno jako kulisy k filmu, dodnes tam stojí sound stage a každou sobotu odpoledne tam mělo být westernové představení. A sobota zrovna byla, tak jsme se na představení vydali. Představení taky bylo. Čekal jsem něco v americkým stylu, divoký západ, koně, výbuchy a spoustu krve. Hm :-( Nic nudnějšího jsem v životě asi neviděl. Naše westernové městečka jsou stokrát zajímavější. Tak jsme se pak ještě porozhlédli po městečku, jen pár budov, měli jsme to za pár minut projité a jeli jsme do Joshua tree.

Udělali jsme si nejdřív zajížďku do visitor centra pro informace a mapy a pak se jeli ubytovat do kempu Black Rock Canyon. A protože bylo teprve pozdní odpoledne, vydali jsme se na Warren view trail. A stálo to za to - tam nás Joshua tree úplně uchvátil. Hlavně ten západ slunce, když jsme stáli na Warren view, dívali se na horizont lemovaný pohořím, oranžově ozářené úbočí kopců s prapodivně zkroucenými joshua tree. K tomu krásně kvetoucí kaktusy. A těsně před odchodem slunce zapadající přímo za jedním ze stromů zdůrazňující tak jeho siluetu. Byli jsme okouzlení a naprosto blažení. Jojo, příroda. Do kempu jsme se vrátili těsně po setmění, se sandály plnými písku. Málem jsme tam zatmili.

Celkem ujeto 328 km

 

21.4.

Ráno jsme se vrátili do visitor centra a nakoupili ještě nějaké dárky. Mimochodem jsme koupili i semínka Joshua tree, že si doma zasadíme a rozdáme i známým.

Pak už jsme se vydali na okružní cestu silnicí skrz park. Prošli jsme si Hidden valley trail, zašli na Barker dam, zajeli na Keys view a pak ještě prošli Skull rock, Arch rock, Cholla cactus a Bajada all-acces traily. Taky jsme se zastavili na noname parkovišti, abys jsme se pokochali těmi největšími joshua tree. Z parku jsme vyjížděli po 17 hodině.

Před cestou do USA jsem měl, podle vyprávění, pocit, že Joshua tree je jen takový rychlý park do počtu. Nám se tam ale líbilo hodně a jsme rádi, že jsme tam strávili celý den. A hlavně ten západ slucne na Warren view byl nádherný!

Pak už jsme frčeli směr Phoenix a na Tuscon. Na dálnici nám málem došel benzín. Když jsme míjeli jednu z pump, říkal jsem si, že na té další už musím rozhodně natankovat. Rafička ukazovala něco pod čtvrt nádrže. A další benzínka ne a ne. My uprostřed pouště, nikde ani světýlko v dálce. Dokonce provoz úplně minimální a nám se rozsvítila rezerva. Polil mě pot a začal jsem se modlit. A benzínka nikde. Nakonec snad s poslední kapičkou v nádrži jsme na jednu čerpací stanici dorazili. Tak jsem vzal plnou za 60 USD a jak na potvoru mě přístroj nechtěl vzít ani jednu kartu. Tak jsem musel vytáhnout hotovost, což značně ubralo z našich zásob, protože jsme měli vyměněných jen 250 USD. Později jsme pak dalších 200 USD vybírali.

Přespali jsme opět v autě, na Rest area na dálnici mezi Phoenixem a Tusconem. Tam jsme zjistili, že na těchto Rest area se dá opravdu v autě spát. Spalo tam tak hodně lidí.

Za den najeto 552 km

 

© 2013 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si webové stránky zdarma!Webnode