Death valley

9.5.

Vstali jsme v 6, nasnídali se, sbalili stan a vyrazili na cestu. Ještě jsme se zastavili, abysme vyfotili Red rock canyon při ranním slunci a pak jsme nabrali kurz na Death Valley. S několika zastávkami jsme dorazili k cíli v 10 hodin. Protože je Death Valley celkem velký, nezdržovali jsme se zajíždět nejdřív k visitor centru, ale rovnou jsme navštivili zajímavsti, které ležely na castě. Jako první jsme vyjeli na Dante's view, kde jsme byli o půl hodiny později. Je to výhled na celé Death vallye, ležící 1500 metrů nad jeho dnem. Nepředstavitelný zážitek. Komukoliv, kdo pojede do Údolí smrti z východu, doporučuji sem zajet jako první. Získáte představu o velikosti, rozloze a taky trochu o tom, co kde dole je. Líp se nám pak dole orientovalo. A taky nás výhled pořádně navnadil. Rozhled to byl opravdu fascinující.

Když jsme se dost nadívali, sjeli jsme oněch 1500 m zase dolů a zastavili na Zabriskie point. Rozhled na vodou vytvarované vrásy a pahorky. Úžasné. Taky nám slunce začalo pěkně přitápět a zas jsme si začli připadat jako na poušti. O půl jedné jsme dorazili k visitor centru, které jsme si celé prošli i s výstavou a kde jsme taky potkali autobus čechů. Vstupenky se kontrolovaly (kupovaly) až teprve tady. Nikde dřív žádná fungující budka na vstupné nebyla, ani žádný výběrčí. Nastal čas oběda, tak jsme na parkovišti uvařili těstoviny na plynu a začalo nám pršet. Ano, pršet v Death valley. Nejteplejší a nejsušší místo (a nejnižší) v USA a nám tam pršelo.

Každopádně to bylo jedině dobře. Bylo "příjemných" 32°C, neumírali jsme vedrem, auto se nám nepřehřívalo, ani jsme nijak nestrádali. O těchto hrůzostrašných zážitcích z Death valley jsme tak slyšeli jen z vyprávění. Po chvíli bylo po dešti a my jsme navštívili muzeum starých strojů dříve sloužících v údolí. Prošli jsme jen to, co bylo vystavené venku. Bylo to zadarmo. Opět jsme navštívili místní suvenýr shop a nakoupili nějaké poslední dárky dom. Nejvíc jsme nebrali semínek různých amerických kaktusů a stromů. Prý měly vyrůst kdekoliv do 21 dnů. Dneska, zhruba 4 měsíce po návratu, máme zprávy jen o jedné vyrostlé rostlince. Zbytek (zatím) nic.

Další zajímovostí, ke které jsme dojeli zhruba ve tři už autem po silnici vedoucí na jih, bylo Devils Golf Course. Tam se muselo zajete kousek po štěrkové cestě. Planinka uprostřed rozlehlé solné pláně. Všude jen sůl s blátem, formující ostré tvrdé hroudy. Jedno z nejnavštěvovanějších míst DV. Tohle bylo asi jediné místo, kde jsem trochu litoval, že si neužijem to pořádný horko a slunko, co k DV patří. Asi o 5 km dál po silnici je Badwater. Ono nejnižší místo USA. 85,5 m pod hladinou moře. Na úbočí hory za silnicí je vidět nápis Sea level. Hned bylo jednodušší si to představit. Tak jsme se tam taky, jako všichni turisti, prošli po soli. Udělali několik fotek, přečetli informační tabule a vyrazili po silnici zpátky.

Měli jsme plno času a tak jsme se jeli mrknout na další zajímavosti, které nám ve visitor centru poradili. Prvně jsme zašli na Natural bridge. Oblouk v Údolí smrti. Pak jsme projeli Artists drive a zastavili se na Artists palette. Skály tam hrály všemi barvami. Od hnědé, žluté přes červenou až po fialovou a zelenou. Fakt bomba. A nakonec jsme ještě vyrazili na kousek delší cestu po Golden Canyon Interpretiv Trail. Mělo se po ní dát dojít k nějaké vysoké červené skále a dál pak až na Zabriskie point. K vysoké červené skále jsme nakonec dorazili, ale výhled byl trochu jiný, než jsme čekali. Míň americky úžasný. K autu na parkoviště jsme se vrátili už za šera kolem osmé.

Nastal čas hledání kempu. Za tmy jsme dojeli do Stovepipe wells village, kde byl kemp, za který se platilo. My jsme ale někde sebrali informaci (myslím na nějakým letáku k rozebrání, co jsme šlohli ve visitor centru), že by tam měl být Emigrant kemp zadarmo, asi 13 km směrem na západ z DV, kde je ale jen nějakých 10 míst. Tak jsme to riskli a jeli ho hledat. Našli jsme ho a kromě jediného auta byl úplně prázdný. Tak jsme tam zakempili. Hurá, hurá.

Tento den celkem ujeto 354 km

Bristlecone pine forest, Mammoth lakes

10.5.

Pohled, který se nám naskytl po tom, co jsme ráno vylezli ze stanu, jsme fakt nečekali. Pod náma se rozkládalo obrovské údolí severní části DV. Vrátili jsme se těch 13 km zpět do vesnice. Celou cestu jsme fičeli z pěkně prudkýho kopečka na neutrál. Kousek od vesnice jsme se šli podívat na pískové duny - Mesquite Flat Sand Dunes. Nefalšované písčité duny. Bylo půl osmé ráno, když jsme do dun vyráželi. Několik jsme si jich přešli, několik vyběhli i seběhli. Slunko začlo pálit, tak jsme se i vyzuli a užívali si jemný písek naboso. Vrátili jsem se k autu v devět a byl nejvyšší čas. Začlo být pěkný horko. Tím definitivně skončila naše návštěva Death valley a my jsme vyrazili zpět na západ k Sierra Nevadě. V Údolí smrti jsme strávili celkem 24 hodin, ale dá se projet klidně i za jeden necelý den. Ráno přijet, podívat se na Dante's view, mrknout na Zabriskie point, Badwater, Devils Golf Course, případně projet Artists drive, chvíli se zdržet na písečných dunách a odpoledne či navečer zase z DV vyjet.

Bristlecone pine forest

Následovala několikahodinová cesta. Do kopce, z kopce, do kopce, z kopce až pod Mount Whitney, pak dlouho po rovině na sever údolím pod Sierra Nevadou a pak zase o pár tisíc metrů nahoru do Ancient Bristlecone Pine Forest, kam jsme dojeli v jednu. Vede tam odbočka těsně za městem Big Pine, po silnici 168 na východ a pak ještě jedna odbočka na sever. I když je to z Big Pine nějakých 20 km, jede se tam dost dlouho, protože silnička je pěkně úzká, klikatá a strmá. Doporučuji tam nevjíždět s míň jak se čtvrtinou nádrže. Nám se to málem nevyplatilo. Do toko krpálu auto dost žralo.

Ráno jsme se proháněli v horku v písečných dunách a nyní, odpoledne, jsme si oblíkli bundy a obuly botasky, protože byl všude kolem sníh a pořádný chládek. Visitor centrum bylo ještě po zimně zavřené, tak jsme si aspoň koupili brožurku ze stojanu a šli na středně dlouhý trail, mezi nejstarší žijící organismy na světě - borovice osinaté. Dožívají se až 4500 let, což je víc než Sequoie. A přitom to jsou takové malé pokroucené stromy. Ale o to mají tvrdší dřevo. I když je tohle zřejmě docela neznámý a těžko najitelný park, určitě bych ho, při troše volného času, doporučil navštívit. Doplňuje totiž stářím stromů ty americké nej. Z parku jsme vyjížděli před čtvrtou.

Mammoth lakes

Další program naší cesty jsme neměli napevno naplánovaný, protože v místě kam jsme chtěli ten den dojet nebylo nic extra významného, ale zato několik míst, o kterých se zmiňoval průvodce. Tak jsme zvolili Mammoth Lakes, kam jsme dorazili kolem půl šesté. V létě je to zřejmě hodně navštěvované rekreační místo, ale v tuto dobu, kdy tam ještě ležel mezi stromy sníh a všechny kempy byly zavřené, tam bylo docela pusto. Každopádně jsme si to tam mezi ledovcovými jezery pěkně projezdili. Podívali se na vodopád z vrchu i ze spodu, vyzkoušeli jsme teplotu vody a zase všechno vyfotili. Jelikož už byl podvečer, měli jsme klidné jezerní hladiny oranžově osvětlené zapadajícím sluncem. Prostě idylka. Vypadalo to tam jako u kanadských jezer. Rozhodně jsme návštěvy těchto jezer nelitovali.

A zase nastalo dobrodružství s hledáním spaní. Kempy zavřené, za hotaly jsme platit nehodlali, tak jsme vyrazili po Mammoth scenic loop zpátky k hlavnímu tahu z jihu na Mono Lake, že tam někde zaparkujem mezi stromy a přespíme v autě. Nikde se nám to ale nepozdávalo. Nakonec jsme se dostali zpátky na hlavní silnici a o 3 kilomety dál narazili na Rest area, kde jsme přespali. Značka ideál. Její souřadnice: N 37° 43.858 W 118° 58.121.

Za den najeto 442 km