Mono lake, Bodie, Tioga Pass

11.5.

V šest ráno jsme se vymotali a vyrazili dál na sever. Vzali jsme to oklikou přes June Lake Loop. Moc pěkná zajížďka kolem nádherných jezer. Cestou jsme si udělali několik zastávek na focení a snídani.

Zpátky na hlavní tah jsme vyjeli o půl desáté přímo u Mono Lake. Je to bezodtoké jezero, slanější a hustší než moře, které navíc díky klesající hladině pomalu zaniká. Tím pádem jsou pak ale vidět právě ony slavné tufy. Dle informací už ale amíci podnikli kroky, aby se snižování hladiny zastavilo. V následujících letech se má hladina trochu zvednout.

Asi nejlepší přístup k jezeru je z jihu k South Tufa. Taky tam je k vidění nejvíc tuf a jsou tam asi nejhezčí. Nestačil jsem cvakat foťákem. Na parkoviště se musí dojet kousek po štěrkové cestě a odbočuje se na ni z Hwy 120 zde: N 37° 55.593 W 119° 01.393. Ze štěrkové cesty se dá odbočit na další štěrkovou cestu vedoucí k Navy Beach. Pro ty, kdo nemají American Pass, se sem do oblasti South Tufa platí vstupné 3 USD pro dospělé. Ale když jsme tam přijeli, ještě v budce nikdo nebyl. Přijely tam rangerky asi až někdy kolem jedenácté, když už jsme odjížděli. Od parkoviště a zpět vede k jezeru pěkná naučná cesta. Nějakou chvíli jsme se kolem vody procházeli než jsme se dost nabažili a nafotili dostatek fotek. Jezero samotné je dost pěkné, navíc když z něho trčí roztodivné tufy tvořící impozantní tvary a k tomu ještě hory v pozadí. No, fotky odtud jsou kandidáty na zarámovaní nad postel. Taky jsme tam potkali další pár Čechů z Rokycan, tak jsme pokecali.

Od nich jsme se také dozvěděli, že zrovna ten den otevřeli Tioga pass vedoucí přes hory do Yosemit. Což se nám velice hodilo, protože nám to ušetřilo minimálně 300 km, které bysme jinak museli najet, abysme se dostali zpátky do San Francisca.

Ze South Tufa jsme dojeli do malé vesničky Lee Vining a zašli do visitor centra. Tam jsme dostali mapu okolí a pobrali pár zajímavých informací. Jednak, že se může v Mono Lake koupat a taky otvírací hodiny Bodie, kam jsme měli namířeno. A protože měli v Bodie otevřeno jen do 15, tak jsme tam hned o tři čtvrtě na dvanáct vyrazili, abysme to stihli. Cesta tam nám trvala 45 minut.

Bodie

Bodie je město duchů. Bývalé zlatokopecké město, které vyhořelo a lidé ho opustili. Dneska je z něj muzeum v "zastaveném rozpadu". Odbočuje se k němu ze silnice 395 na východ po 270. Posledních asi 5 km se zase jelo po hrozné šterkové silnici. Tak jsme museli jet hodně pomalu. Ono se to nezdá, ale to se pak těch 5 km jede skoro půl hodiny. Vstupné do Bodie bylo 7 USD pro jednoho dospělého. Parkuje se tam na vyhraženém parkovišti na kraji městečka. Ve městě se už může chodit dle libosti a nahlížet do jednotlivých domů. Některé jsou i otevřené, takže se dá vejít dovnitř a porozhlédnout se tam. Většinou je možné se dívat jen přes špinavé skla. Všude se tam válí železný šrot z různých strojů a pozůstatky minulého života. Do dolů se dalo myslím dostat s nějakou extra placenou exkurzí. Ale tím si nejsem úplně jistý. My jsme tam jít nechtěli, tak jsme to nezjišťovali. Procházka po městě byla úplně dostačující. Strávili jsme tam necelé 2 hodiny. Taky je tam takové menší muzeum, které bylo docela zajímavé. Třeba noviny z té doby nebo fotky obyvatel co tam žili. Docela působivé. Město samotné na mě dělalo dojem jako z hororu Hory mají oči. Asi ne nadarmo se mu říká město duchů.

Z Bodie jsme se vrátili k Mono Lake. Cestou jsme se zastavili u silnice na odpočívadle, aby jsme jezero vyfotili aspoň trochu z vrchu, když jsme sjížděli z hor. Přimo od jezera se samotná jeho plocha moc fotit nedala. No, a nešlo to jinak, než že jsme museli zkusit jak se v tak slaném jezeže plave a jestli je voda opravdu tak hustá a nadnáší jak se všude píše. Ve visitor centru nám doporučovali, že je nejlepší přístup k vodě a na koupání právě na Navy Beach od které jsme byli ráno jen pár desítek metrů. Nám se ale nechtělo zbytečně zajíždět cca 8 km, chtěli jsme na koupání soukromí a tak jsme si řekli, že to zkusíme ze severu. Odbočili jsme na Cemetary Road, projeli kolem hřbitova a začali hledat v bludišti polních cest tu pravou, vedoucí k pobřeží. To jsme si dali. Až asi po půl hodině jsme se opět po hrozných, úzkých a prašných cestičkách dostali k jezeru až za Black Pointem. Tam jsme teda zaparkovali (stály tam asi další 3 auta...) a vydali zhruba 300 m k vodě. Celá pláž byla podmáčená, takže jsme se bořili. Ale dostali jsme se tam a vlezli do vody. Dno klesalo jen velice pozvolna, takže jsme byli asi 40 m od břehu a jen po pás ve vodě. Navíc tufy jsou ostré a nejsou pod vodou moc vidět, tak jsme museli hodně opatrně našlapovat. Ale nakonec se podařilo a smočili jsme se. Voda fakt tak nadnášela, že jsme mohli jen tak ležet na hladině a nepotopili jsme se. Byla hustější a mazlavější. Vtipné bylo, že když jsme se vrátili k autu, měli jsme na opláchnutí se a pití dohromady zhruba litr vody :-D Tak jsme to s tím oplachováním moc nehrotili. I když jsme byli celí bílý od soli naštěstí moc nekousala.

Každopádně pro všechny, kdo by se chtěli koupat v Mono Lake. Jeďte na Navy Beach. Ušetříte si víc než hodinu a půl dostáváním se k vodě. Já jsem se pak celý den proklínal za ten blbý nápad zkoušet to někde jinde kvůli 8 kilometrům.

Od pláže jsme opět pomalým tempem vyjeli z labyrintu cestiček na silnici a vrátili se do Lee Vining. Tam jsme nekoupili vodu, natankovali a po páté vyrazili přes Tioga Pass.

Tioga Pass

Svoji pouť po USA jsme začali v Yosemitech a stejně tak ji v Yosemitech i zakončili. Jak nás to uchvátilo na začátku, stejně tak i na konci. Myslel jsem, že Tioga Pass bude prostě jen silnice lesem v horách, průsmyk, ze kterého vyjedeme v Yosemitech. Ale příroda si pro nás nachystala překvapení i na poslední den strávený v americké přírodě. Byla to nádherná tečka za naší poutí.

Na mnoha místech ještě ležel sníh, ze svahů stékaly potůčky vody. Míjeli jsme malé i velké vodopády vytvořené vodou  z právě roztátého sněhu. Horské říčky bystře bublaly. Zatímco polovina jezera už byla roztátá, na druhé půlce stále ještě držel led. Ohromující výhledy na hory a na Half Dome v Yosemitském údolí při zapadajícím slunci. Hluboké husté lesy střídající se s nenadálými vyhlídkami do širokých údolí. Zastavovali jsme po každých pár kilometrech, aby jsme mohli udělat nějakou fotku. Průjezd Tioga Passem se značně protáhl, ale nebylo rozhodně čeho litovat. Byly to jedny z nejhečích hodin v USA vůbec.

Do Yosemitského údolí jsme přijeli před osmou. Na křižovatce, kde jsme měli odbočovat na San Francisco stálo plno aut. Rangeři dávali pozor na další přijíždějící auta. Lidé vyskakovali a chodili se dívat do lesa. A tak jsme tak učinili také. Na malém paloučku tam líně odpočíval medvět. Necelých 50 metrů od silnice. To bylo poprvné, co jsem litoval, že nemám na foťáku větší zoom. Vychutnali jsme si medvěda, který se pak zvedl a rozvážným krokem se začal vzdalovat. A my jsme vyrazili na dlouhou cestu do San Francisca, kde jsme měli na tuto noc rezervovaný hotel.

Do něho jsme dorazili až o půl dvanácté. Ještě malá příhoda cestou. Už v San Franciscu jsme přejížděli most Benicia-Martinez Bridge z jihu na sever. Všichny auta se najednou začaly cpát do pravých pruhů. Já netrpělivý, abysme už byli na hotelu, jsem využil situace a prosvištěl jsem kolem mohutné kolony. Najednou se na silnici před námi začaly mihat nějaké výrazné nápisy a než jsem si stihl uvědomit, že čtu FastTrack a co to znamená, blik, a už jsem měl ksicht vyfocený, jak jsem se lepil na čelní sklo, abych líp viděl.

Zapomněl jsem, že se na mostech směrem do města platí. A to jsem si doma říkal, když jsem mosty studoval, že hlavně nikdy nesmím projet FastTrack :-) Jak to dopadlo popíšu na následující stránce v San Franciscu spolu s Golden Gate Bridge.

Za den ujeto 562 km


 

© 2013 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si webové stránky zdarma!Webnode