pŘÍLEt, San Francisco, Yosemite

Ráno 12.4. jsme přijeli na letiště do Vídně. Z jiných letů jsem měl v podvědomí, že palubní lístek dostanem při odevzdání zavazadel. Nějak se mi to ale nechtělo zdát, všichni chodili k těm samoobslužným automatům. Tak jsme tam šli taky. Prve nám to nechtělo fungovat, ale pak jsme to obkoukali od pána vedle a už to šlo. Museli jsme tam vyplnit všechny naše údaje, o letu, cíli... a vyjely nám letenky až do San Francisca. Pěkně jsem se u toho zapotil, ale podařilo se. Zabralo nám to asi tak půl hodiny, než jsem to všechno pochopil a naťukal. Zbytek odbavení na letišti už byla klasika, kterou jsem znal. Let do Washingtonu přes oceán byl dlouhý, ale pohodlnější, než jsem čekal. Taky to bylo tím, že měl před sebou každý svoji obrazovku kde si mohl pustit film nebo zahrát hry, takže se člověk zabavil.

Pro mě ale velký otezník, který jsem se před odletem nikde nedočetl!!! Jak je to s imigračním a batohy až v USA? Co dřív? Trefíme tam? Budem ty batohy vůbec mít, když jsou normálně nasměrované až do cíle? Jak dlouho to bude trvat, stihnem navazující letadlo? Všude se psalo jen o tom, že se přestupuje v Evropě a v USA dorazíte přímo do cíle. Jenže my jsme letěli z Evropy a přestupovali v USA ve Washingtonu Dulles.

Tam se všechno ukázalo jako naprostá pohodička. Prostě jsme šli s davem a poslouchali pracovníky letiště. Batohy jsme si museli vyzvednou a pak je zase odevzdat. Nicméně nebylo co pokazit, protože nebylo jak. Ukazovali nám kam máme jít, kde máme co udělat, kam máme co dát. Šli jsme chodbou vždycky za někým a dělali to co ostatní. Imigrační bylo naprosto v pohodě. Pán se nás jen zeptal co jedeme do Ameriky dělat a jak tam budem dlouho. Byl velice příjemný. Oskenoval nám prsty, vyfotil si nás do alba a poslal dál. Celé jsme to prošli asi za tři čtvrtě hodiny a pak už jsme jen čekali na další letadlo.

San Francisco

Do San Francisca jsme přiletěli kolem osmé, podle plánu. Letadlo už nebylo tak vybavené, ale let byl taky kratší. Už z domu jsem měl nastudované, že na San Franciském letišti jezdí elektrický jednokolejný vláček, který nás doveze přímo k autopůjčovně. Nastoupili jsme na ten správný směr a po pár minutách vystoupili v garážích. Vystoupili jsme přímo v hale, kde měly "stánky" všechny možné autopůjčovny. Moje obavy o pracovní době se ukázaly jako zbytečné. Autopůjčovny normálně fungovaly, alespoň v 21 hodin ještě ano. Na přepážce jsme vyřídili všechny doklady, druhý řidič byl, podle našeho přání, v ceně. Pán nám pak ještě nabízel navíc pojištění pneumatik a čelního skla. To jsem ale odmítl. Pán jen zakroutil hlavou, jako že jsme hloupí, a utrousil poznámku, že jsou skla a pneumatiky v USA fakt drahé. Nakonec jsme se ještě dohodli na benzínu, že si vezmeme auto s plnou nádrží a vrátit ho můžeme s prázdnou. Na to zase pán kývl, jakože je to ta lepší varianta.

Pak už nás poslal s papíry pro auto. V podstatě jsme jen vyšli z haly a byli v garážích. Pár metrů. Tam stála paní u stolečku, ukázali jsme jí papíry, za chvíli dojelo auto jak kráva... asi pro jiné, movitější zákazníky... ale to už nám paní ukazovala ať jdeme, že je to pro nás. Byl jsem z toho naprosto vykolejený. Kde je naše, nějaké malé, dvoudveřové prdítko? Dvakrát jsem se paní ptal, jestli je to opravdu pro nás, že máme jen tu nějnižší třídu. Po chvíli diskuze se už zdála paní naštvaná, co ji furt otravuju, že je přece jasné, že máme to správné auto. A tak jsme měli Chryslera 200. V USA jsou prostě i malé věci velké.

Cestu do hotelu Travelodge San Francisco Airport North jsem měl nastudovanou přes street view. Dorazili jsme tam od letiště asi za pět minut. Ani tam neplatily plané poplachy o pracovní době do devíti. Ubytovali jsme se, zašli do nedalekého McDonalda na prvního drahého (pro nás Čechy) hamburgera s hranolkama v USA a pak jsme poprvné přespali na novém kontinentě za oceánem.

13.4.

Ráno jsme si dali pořádnou snídani v hotelu a nabrali si i jídlo s sebou. Nakonec jsme z něj byli živí ještě půl dne. Naše první cesta směřovala zpět na letiště. Na smlouvě o pronájmu auta byla doba zapůjčení jen 30 dní, místo 32. To mě bylo rychle vysvětleno. Auto nemůžou půjčit déle jak na 30 dní... ty dva dny navíc byly dopsané v nějakém dodatku na druhé straně smlouvy na konci. Vše tedy bylo v pořádku, nás to stálo asi hodinu zpoždění, ale měl jsem klid.

Než jsme se vymotali ze San Francisca na tu správnou dálnici, opět nás to stálo nějaký čas navíc. Několikrát jsme sjeli blbě z dálnice, několikrát jsme netrefili ten správný nájezd. Holt poprvé v USA, trochu nesvůj, nikdy před tím jsem nejel podle GPS a žena podle GPS nikdy před tím nenaváděla. Na to jsme si ovšem za chvíli zvykli. Brzy jsme se také zastavili nakoupit jídlo. Everything Dollar a Grocery Outlet byly naše první obchoďáky. Po věhlasném Wallmartu ani stopy. První jsme uviděli asi až po 3 dnech v USA. Srovnání cen jsme zatím žádné neměli, takže jsem nakoupili jen tak zlehka, čehož jsme pak litovali, protože to byly na dlouhou dobu nejlevnější obchoďáky, co jsme potkali. Alespoň se nám to tak zdálo.

A pak už hurá do Yosemite. Jeli jsme tam mnohem déle než se to normálně jezdí, ale to bylo právě díky nákupům a prvním zkušenostem s USA.

Yosemite

Vyjížděli jsme ze San Francisca až po poledni. K budce, kde se v Yosemitech platil vstup jsme dorazili až po zavíračce (někdy po 18), nikdo nikde, takže jsme vstupné neplatili. Říkal jsem si, že to třeba půjde koupit přímo v parku. Nešlo. Při výjezdu... opět nikdo tam... takže jsme měli Yosemity v podstatě zadarmo. Ale! Stejně jsme si pak koupili Pass do všech parků, takže jsme zpětně ty Yosemity zaplatili. A hlavně nevím, jak by to dopadlo, kdyby na nás někdo v parku přišel, kde máme nějakou tu vstupenku... Jestli by to bylo na pokutu, i když jsme vstupné neměli jak zaplatit, nebo bysme ho jen zaplatili.

Stejně tak v kempu už nikdo v budce nebyl. Měli jsme na ní jen napsané jméno s číslem našeho kempsitu a že se druhý den máme přiít nahlásit, že tam jsme.

Ke kempu v Yosemitech - bylo štěstí, že jsme sehnali kemp přímo tam. Ušetřilo nám to plno času a peněz. Kdo se o to zajímal, ví, že chytit volné místo v kempu v Yosemitech je problém. Ale nám se, zřejmě díky ještě docela brzkému ročnímu období, podařilo. Kempy a hotely jsou sice i mimo Yosemity, ale ty budou asi docela dražší a nikde jinde tam, uprostřed hor Sierra Nevady, lepší místo k přenocování nebude. Úzké silnice, žádné parkoviště, než vyjedete z hor, je to minimálně hodina  - spíš víc, podle toho, kterým směrem jedete.

Za den najeto 357 km

14.4.

Přivstali jsme si ráno v 6:00 a vyrazili na Mirror Lake. Po návratu jsme přeparkovali auto, aby jsme byli, podle pravidel kempu, do 11:00 pryč. Projeli jsme si shuttle busem (je zadarmo a jezdí co pár minut) údolí a udělali si malou vycházku údolím parku za hotel Ahwahnee. Následně jsme zamířili na hlavní atrakci, Yosemitské vodopády - úžasné. Výška 739m celkem, nejvyšší vodopády Severní Ameriky. Když jsme stáli pod ním, voda nás pěkně osvěžovala. A protože jsme pak měli ještě čas, vydali jsme se i na trail vedoucí nad vodopády. Zvládli jsme asi jen třetinu, takže jsme byli přesně mezi spodním a vrchním vodopádem. Pak jsme se museli otočit, protože jsme potřebovali ještě nakoupit v místním obchodě, vyjet z parku a najít ubytování. Tuhle vycházku jsme zvládli pod tři hodiny. Určitě by ale stálo za to se mrknout až nahoru. Místo procházky po údolí jsme mohli stihnout vyšlápnout trochu víš.

Cestou z parku jsme samozřejmě ještě několikrát zastavili na focení. Na jedné z nich jsme měli štěstí a viděli medvěda. I když z velké dálky. Udělali jsme si ještě i malou zajížďku na Bridalveil Fall, který jsme cestou do Yosemite přejeli. Když jsme stáli pod ním, bylo to jako kdyby hustě pršelo. Stál jsem k němu zády a otočil se, jen abych udělal rychlou fotku.

Poslední zastávka byla před Yosemitským tunelem, kde byl krásný pohled do celého údolí pod náma. Mezi tím se nám setmělo. Dostatečně vyfocení jsme nasedli do auta, projeli tunelem a zbytek cesty jsme absolvovali po tmě. Měl jsem z domu vytipované tři parkoviště, kde by se dalo přespat. První bylo nějaké soukromé parkoviště hotelu, což ovšem nebylo z map poznat. Druhé bylo Park & Ride parkoviště, tam jsme zaparkovali a přespali v autě. GPS: N 37° 07.426 W 119° 44.186

Byl jsem dost nervózní, auta přijížděla a odjížděla, jen jsem čekal, kdo nás začne otravovat. Někdy po půlnoci tam zastavily dvě auta, lidi z nich vystoupili a začli se hádat. Nato přijeli policajti a ptali se, jestli je vše v pořádku. Už jsem jen čekal, kdy zaklepou na okýnko. Nezaklepali, odjeli a my jsme přečkali první noc v USA v autě. Žena celkem v pohodě spala, já se furt budil a sledoval okolí :-)

Za den najeto 188km