Chicago

14.5.

Vstali jsme ve 4 ráno. Naposledy se odhlásili z hotelu a během 8 minut se přemístili na letiště. Našli jsme podle šipek Alamo, vjeli a zaparkovali na konci řady aut. Nikdo nikde nebyl. Po vzoru rodiny z blízkého východu jsme si vytáhli věci z auta a že půjdem vyřídit papíry. To se tam už ale z ničeho nic objevil týpek z autopůjčovny. Podíval se na najeté kilometry, řekl ok a bylo vyřízené. Byl jsem z toho docela nervózní, že je vůbec nezajímá v jakým stavu to auto vracím, zvlášť když mají číslo mojí kreditky. U nás by to byla půlhodinová prohlídka...

U stánku Alamo jsem pak začal vyřizovat dvě naše reklamace. Vrácené auto kvůli chybějící zátce na motoru a píchlé kolo. Obě prošly. Tak že mě vrátí peníze a jestli je chci cash nebo na účet. Tak jsem řekl na účet, čehož jsem v zápětí a ještě hodně dlouho po tom litoval. Peníze totiž měly dojít na účet kreditní karty. V té době jsem neměl ani ponětí, jestli se dají peníze poslat na kreditku a zvlášť nad limit. Dneska už vím, že to jde :-) Taky jsem řešil poplatky za mosty. Řekl jsem, že jsme bez placení přejali dva mosty. Na to mě pán řekl, že je to ok, že to strhnou z kreditky. Cenu jsem ale nevěděl. Z kreditky něco strhli. Blbý bylo, že ty platby vůbec nebyly popsaný. Takže jsem nevěděl kolik mě strhli za mosty, kolik mě vrátili za ty reklamace, popřípadě jeslti strhli něco dalšího. Prostě úplně na houby. Z kreditky odešla jedna platba a to bylo vše. Tak jsem pak už z domu asi za tři týdny psal do Alamo, jestli mě poslali ty peníze za reklamace. Místo toho mě borec napsal, že všechno kontroloval a že mě špatně naúčtovali poplatek za benzín a tak že mě ho vrací. Došlo asi patnáct set, s čímž jsem se spokojil a už se mě nehtlo to řešit dál, tak jsem to nechal.

Po vyřízení papírů jsme vláčkem odjeli na letiště a šli vyřídit letenky. Opět malý nečekaný zádrhel. Automat nám vydal letenky jen na první let ze tří. Tak jsme tam naštěstí odchytili nějakou paní, která tam měla zákazníky obsuhovat a která nám to udělala. Vypadala docela nervózně a trvalo jí to skoro půl hodiny. Uff, ještě že tam byla. Asi tam s těma automatama mělo problém víc lidí, většina se na ně dost bezradně dívala a jedna paní tam na celou halu vykřikovala, že jí to nejde, že jí letí letadlo a ať jí to někdo udělá. Jenže ta jediná paní, co tam něco dělala byla zrovna ta u nás. Uf uf po druhé, ještě že jsme ji odchytli dřív.

No a pak jsme šli odevzdat zavazadla a čekat na letadlo ke gatu. Zapli jsme si notebook a užili si po dlouhé době pořádného internetu.

v devět jsme nasedli na letadlo a hurá směr Chicago. Já jsem většinu letu prospal, zatímco Maruška fotila. V Chicagu jsme vystoupili a vylezli v hale přímo před Brachiosaurem. Trochu jsme se zorientovali a šli najít vlak CTA do centra Chicaga. Zase jsme tápali, co si koupit za lístky, tak jsem se zeptal ochranky a pán nam koupil lístek tam i zpět za 14 USD pro oba. Ve vlaku bylo horko a jízda trvala tři čtvrtě hodiny. Vylezli jsme ze země v downtownu přímo mezi mrakodrapy. Koupili jsme si každý velikánskou (a taky drahou) bagetu, protože jsme od rána pořádně nic nejedli a při té příležitosti se obsluhujícího pána zeptali na cestu k Sears tower. Svého času nejvyšší budova světa, dnes nejvyšší budova Ameriky. Pán nám ochotně ukázal a my vyrazili tím směrem. A úplně přesně jsme došli k Milenium parku, což bylo přímo na opačnou stranu od obchodu, než byla Sears tower... no... Do parku jsme stejně chtěli, tak jsme to vzali obráceně. Prošli jsme parkem a podívali se hlavně na Bean a vyfotili se u ní. Je to v podstatě obří fazole, která má celý povrch ze zrcadla, tak se v ní vydíte různě pokroucení.

Odtam jsme teda už zorientovaní vyrazili na Sears tower, která byla asi kilometr vzdálená. Vstupný bylo mastný 38 USD pro oba. Nejdřív se sjede do podzemí, kde se zaplatí vstupný. Pak se projde podzemním labyrintem na jehož konci vstoupíte do výtahu. Tím se projedete asi 3 minuty a vystoupíte ve 103. patře. Zajímavý je, že jak jedete nahoru, na obrazovce se vám ukazuje, jak jste vysoko a v jaké výšce s porovnáním ostatních vysokých světových staveb.

Rozhled ze 103. patra ve výšce zhruba 420 m byl fascinující. Ty mrakodrapy, které byly ze spodu táák strašně vysoké, se z vrchu zdály jako malé paneláky a na všechny jsme se dívaly shora. A nejlepší atrakcí jsou skleněné vysuté kukaně, takže si můžete stoupnout nad 420 m volného prostoru. Než se člověk poprvé odváží, je to zvláštní pocit. Pak už je to v pohodě. I když bylo nahoře zrovna relativně málo lidí museli jsme chvíli čekat, než jsme si do kukaně mohli vlézt a vyfotit se. Zájem o to byl velký. Asi po půl hodině jsme zase sjeli dolů a rychlím krokem se vrátili na vlak, který nás zavezl zpět na letiště. V centru Chicaga jsme strávili zhruba 3 hodiny, ale jen jsme ho tak prolítli.

Na letišti se už začaly pomalu zavírat všechny obchody, ale ještě jsme stihli nakoupit ty úplně poslední dárky domů a pak už jen nasedli a letěli dlouho přes oceán domů. Druhý den odpoledne jsme přiletěli do Frankfurtu, kde jsme čakali 5 hodin na letadlo do Vídně. Nicméně čekání nebylo nijak extra hrozné, protože jsme se tam pěkně natáhli na sedadla a spali. Do Vídně to už byl jen skok a tam už na nás čekal švagr, který nás dovezl domů.

Doma je holt doma, vlastní postel je vlastní postel, ale výlet... výlet to byl nepopsatelný, nezapomenutelný, úžasný a jedinečný.

Na konec krátká statistika:

Celkem jsme v USA strávili cestováním 33 dní. Navštívili jsme 18 parků a 6 měst. Dohromady jsme najeli 9530 km (5921 mil).